Šimon Šafránek. Režisér, spisovateľ, novinár, DJ – multižánrový umelec s citom pre hudbu a slovo. Freelancer píšuci pre Deník N, Hospodářské noviny, Reflex, Magnus a i. Zameriava sa primárne na oblasť filmu, hudobných videoklipov a celkovo kultúrne dianie. Na MFF Bratislava 2018 príde osobne predstaviť svoj celovečerný debut o skateboardingu v Československu King Skate.
Vo svojej umeleckej tvorbe sa venujte tak literatúre ako aj réžii hudobných videoklipov, filmovej kritike a i. Vo filme King Skate sa tieto Vaše oblasti záujmu vzácne spojili. Ako dlho film vznikal?
King Skate nám celkově zabral asi tři roky. Intenzivní byl především ten poslední rok, kdy jsme stříhali a celkově film dokončovali.
Mapujete 70. a 80. roky, éru komunizmu v Československu. Ale Váš pohľad nie je ponurý, ako to na našich územiach býva zvykom. Práve naopak. Narodili ste sa koncom 70. rokov, takže divákom ponúkate obdobie, v ktorom ste vyrastali a dôverne ho poznáte. Ako si naň spomínate?
Bylo mi dvanáct, když padl socialismus, takže mám spíš jenom útržkovité vzpomínky. Hodně času jsme navíc trávili na venkově a v přírodě. Dětského socialistického světa, pionýra, průvodů a spartakiád, jsem se ale neúčastnil.
Z vypravěčského hlediska skejt v té době vnímám jako ostrov svobody: už jenom ten obrázek západního skejtu v socialistických kulisách mi přijde vzrušující. Bylo to tehdy veliké dobrodružství, revolta – snad ani ne proti systému, jako proti rodičům, a ohromná legrace. To jsme se snažili ve filmu ukázat, dostat vás mezi tu partu bláznů, přinést svěží podívanou. A občas se podívat na to realitu okolo.
Ako ste sa vôbec dostali k tejto partii skateboarďákov? Viem, že ste neboli jedným z nich – vo filme nevidíme Vaše archívne zábery, ale tie, ktoré sa Vám podarilo postupne zozbierať od jednotlivých členov tejto komunity. A je ich spústa.
Takovou prvotní inspirací byla knížka Martiny Overstreet a Michala Nanoru Prkýnka na maso jsme uřízli. Tam mě zaujal ten skejťácký příběh jako takový. A fotografie, stovky autentických archivních fotek. Přemýšlel jsem, že by mohly existovat i filmy – a bylo to tak. Ten proces byl poměrně organický – do skejtové party patřila Kateřina Černá, dneska producentka v Negativu, kterou jsem znal, a tak jsem ji oslovil. Jeden z těch skejťáků / kameramanů, Vojta Kotek, je pak rozený archivář, takže hned přinesl disk s hodinami a hodinami zdigitalizovaných filmů. Nakonec se nám podařilo shromáždit okolo třiceti hodin archivů, které si ti skejťáci sami točili.
Mimochodom, čo Vy a skateboarding? Skúšali ste?
Koncem osmdesátých let se u nás na chalupě ocitlo to československé prkno Esarol. Zkoušel jsem se na tom udržet, ale ono to vůbec nejelo. Vysvětlil jsem si to tak, že chyba je ve mně, už jsem se k tomu pak nevrátil, žádná skejtová parta okolo mě nebyla.
Ovplyvnil Váš stret s týmito ľuďmi Váš pohľad na svet? Akí sú dnes Vaši filmoví skateboarďáci?
Jsou to hrozně fajn lidi a vlastně dodnes se potkávají, pořádají si závody Starý kolena a podobně. Obdivuju, jak s tím šli na doraz, nebáli se a naopak se vzájemně hecovali. A je příjemný vykročit z bubliny sociálních sítích, kde vládne binární líbí se mi/ nelíbí se mi, mezi partu lidí, které spojuje skejt a jinak jsou každý jiný. Díky tomu je ta jejich komunita lidsky úžasně pestrá a živá.
Máme v súčasnosti obdobu týchto skateboarďákov – mladých, extravagantných, odvážnych slobdomyseľných ľudí? Ku komu by sa dali prirovnať dnes?
Doufám, že ano. Věřím, že určitě. Ale teď z klobouku žádnou konkrétní komunitu nevytáhnu. Je totiž potřeba dívat se okolo sebe a poslouchat lidi, a já teď poslouchal spíš ty staré pardály na skejtu.
Silnou zložku Vášho filmu je hudba – svetoví, ale aj slovenskí interpreti. Mohli by ste nám k nej povedať viac?
Od začátku jsem věděl, že hudba bude hrát důležitou roli. Jednak proto, že ve vás dokáže vyvolat velmi rychle zcela konkrétní emoci, a taky proto, že k tomu skejtu patří. Vycházeli jsme z toho, co oni tehdy poslouchali a co existovalo za dobovou muziku v Československu. Skejt šel ruku v ruce s punkem, takže Sex Pistols a The Clash či Plastic Bertrand byli nutností, zároveň jsme ale chtěli mít tu strukturu pestrou. Proto jsme vybrali DEVO anebo Killing Joke. Z československé scény nás pak zaujala především ta nová vlna Laca Lučeniče a Mekyho Žbirky. K tomu jsme pak vybírali kapely současné, jejichž zvuk měl podobnou náladu, jako ty archivní kousky, musel ladit s tím sentimentem. A tady hrozně dobře fungovala česká indie scéna – Wild Tides, a pak Kill The Dandies nebo Moimir Papalescu and The Nihilists. Ovšem také francouzská electroclashová kapela Pravda, jejíž pecky jsem pouštěl v rámci djských mejdanů s The Fakes, anebo maďaští Hangmás, kterým jsem zase točil nějaké videoklipy. Práva na hudbu jsme pak dávali dohromady několik měsíců.
Čím ste fascinovaný teraz – na aký titul sa môžeme tešiť najbližšie?
Mám teď čas na psaní, tak píšu. Uvidíme, jak se to poskládá.
Ďakujem za rozhovor.
A dovidenia v kine!
Anna Kačincová Predmerská
